Informace o pracovišti

Zabýváme se poznáváním, dokumentací a prezentací památkového fondu na území kraje, tedy jednotlivých památek i památkových rezervací a zón, včetně bezplatného metodického vedení pro jeho zachování, údržbu a obnovu. Zajišťujeme odborný památkový dohled, provádíme také archeologické výzkumy.

Naše pracoviště je odbornou institucí památkové péče, což znamená, že zpracováváme odborná vyjádření, která slouží jako podklad pro rozhodování památkových odborů příslušných úřadů, poskytujeme konzultace vlastníkům a uživatelům nejen památkově chráněných objektů. Archeologické oddělení doplňuje a reviduje seznam archeologických nemovitých památek a provádí některé záchranné archeologické výzkumy. Zpracováváme také návrhy na prohlášení nemovitostí či předmětů s uměleckou, historickou, technickou nebo vědeckou hodnotou za kulturní památku a podílíme se na evidenci památkového fondu, tedy nemovitých i movitých památek včetně vybavení státních hradů a zámků či fondů historických zámeckých knihoven. Rovněž se podílíme na evidenci uměleckých předmětů, která slouží při pátrání po odcizených starožitnostech. Spravujeme sbírky plánů, fotografií, shromažďujeme stavební projekty, restaurátorské zprávy a další odborné podklady k poznání kulturního dědictví. Spolupracujeme s ministerstvem kultury při přidělování dotací vlastníkům památek na příkladnou obnovu. Vedeme veřejně přístupnou knihovnu, vydáváme publikace, sestavujeme sborníky, pořádáme přednášky a semináře. Pro okresy Olomouc, Šumperk, Jeseník byly vydány Seznamy nemovitých kulturních památek, pro okresy Prostějov a Přerov Soupisy nemovitých kulturních památek.

Historie olomouckého pracoviště

Podle zákona o národních výborech zřídila rada ONV svým rozhodnutím ze dne 14. 2. 1964 samostatné Středisko památkové péče a ochrany přírody (později nazvané Okresní středisko státní památkové péče a ochrany přírody Olomouci), aby měla nástroj na uplatňování svého vlivu v oblasti památkové péče. Okresní středisko navázalo na činnost bývalého odboru památkové péče a ochrany přírody při Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci. V roce 1969 byla při Středisku zřízena stavebně restaurátorská huť, přijat architekt památkář a posléze první historik umění. V roce 1974 vzniklo archeologické oddělení a později ustaveno i oddělení evidence a dokumentace. Záminkou k ukončení činnosti Střediska se stal nový zákon o kulturních památkách č. 20/1987 Sb., který nabyl účinnosti 1. ledna 1988 a jenž komplexní odborná pracoviště památkové péče ve správě ONV nepřipouštěl. Dne 9. září 1988 rada ONV přijala usnesení, hovořící o zániku Okresního střediska jeho sloučením s Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody v Ostravě. Vynucené sloučení s krajským střediskem památkové péče však nemělo dlouhého trvání. Východiskem snah o relativní samostatnost se stal 17. listopad 1989, který vedl ke konstituování Občanského fóra pracovníků olomouckého pracoviště a k aktivitám, jež směřovaly ke vzniku samostatného Památkového ústavu v Olomouci dne 1. ledna 1991 s působností pro okresy Olomouc, Přerov a Šumperk. Veškerá odborná činnost nově konstituovaného Památkového ústavu v Olomouci záležela v naplňování jeho Statutu vydaného zřizovatelem 27. února 1991. V souladu s očekávaným vývojem výrobní sféry byla zrušena stavebně restaurátorská huť Památkového ústavu, jakož i investorské oddělení. Zřízeno bylo naopak oddělení propagace a prezentace památek, oddělení právní, úsek správy památkových objektů, který spravoval Soubor lidové architektury Příkazy. Významným organizačním a odborným doplněním činnosti ústavu bylo zřízení oddělení stavebně-historických průzkumů. Odloučená okresní pracoviště byla zřízena v Šumperku a Přerově. Jako poradní orgán ředitele při řešení náročných otázek památkové péče byla z předních odborníků zřízená Vědecká rada Památkového ústavu v Olomouci. Důležitou organizační změnou byl v roce 1996 vznik nového okresu Jeseník a posílení odloučeného šumperského pracoviště o odborného pracovníka, kompetentního pro okres Jeseník. Na základě rozhodnutí zřizovatele MK ČR vstoupila naše organizace do prvního roku nového tisíciletí s novým názvem “Státní památkový ústav v Olomouci”. Přineslo to s sebou i změnu organizačního řádu a drobné změny ve struktuře ústavu, směřující ke zkvalitnění odborné činnosti. Na základě usnesení vlády č. 464/2001 Sb. začal od 1.1. 2002 Státní památkový ústav v Olomouci vykonávat právo hospodaření ke Státním zámkům Janský Vrch a Velké Losiny. V následujícím roce 2003 se rozšířila oblast působnosti ústavu i na okres Prostějov. Zároveň od začátku ledna 2003 dochází ke splynutí všech památkových ústavů v Národní památkový ústav. Současně došlo k zániku okresních úřadů a přenesení výkonné pravomoci na pověřené obce. Z důvodu sjednocování organizační struktury v rámci NPÚ byla k 10. 6. 2003 schválena změna organizačního řádu NPÚ ú.o.p. v Olomouci. Touto změnou byly vytvořeny podmínky pro nový Organizační řád platný od 1. 1. 2004. Změnou organizačního řádu byly sloučeny stávající oddělení konzervace a obnovy nemovitých kulturních památek, odddělení specialistů a útvar evidence, dokumentace a informatiky do útvaru památkové péče a byl nově vytvořen útvar provozu instalovaných objektů. Od 1. 1. 2004 se přiřadil k objektům ve správě NPÚ ú.o.p. v Olomouci i státní hrad Bouzov a Šternberk.

Od roku 2013 územní odborné pracoviště v Olomouci nemá ve správě státní instalované objekty na území Olomouckého kraje, které byly převedeny pod pracoviště Územní památkové správy NPÚ v Kroměříži.

Sídlo olomouckého pracoviště - tzv. Petrášův palác

Územní odborné pracoviště NPÚ v Olomouci sídlí na Horním náměstí číslo 25 v Petrášově paláci, tedy v centru městské památkové rezervace.

Dvoupatrový nárožní dům palácového typu se šestiosou barokní fasádou a středním dvorem stojí na místě dvou středověkých staveb, z nichž se dochovaly gotické sklepy a zdivo v hmotě hlavní budovy. Do dnešní barokní podoby byl přestavěn v první třetině 18. století svobodnou paní Annou Marií Petrášovou. Jde o vynikající ukázku měšťanského paláce, který je se sousedním domem spojen třemi řadami prampouchů nad sebou; na vnitřním dvoře jsou dochované renesanční arkády. V roce 2014 byly kamenné a štukové prvky fasády včetně nátěru restaurovány tak, aby byla dodržena barevnost vycházející z předchozího stavebněhistorického průzkumu.